DRUHÁ ŠANCE 2/3

11. března 2009 v 0:45 | alouette |  les autres
Druhá část... :) pokračování...


Uplakaným hlasem se rozloučím a jdu směrem domů, zavolám své kamarádce Lionel, aby přišla, nemůžu být sama, nezvládla bych to. Potřebuji mít Tristana u sebe. Je mým životem, bez něj nejsem nic. Když Lio došla, objala jsem ji a s pláčem schoulena v její náruči vše vypověděla. Ulevilo se mi, ne moc, ale vždy pomůže, podělit se o trápení. Lionel se mě snažila utišit, ale marně, můj pláč byl tolik silný.


Asi po měsíci, to už jsem nad tím tolik nepřemýšlela a ty okamžiky nepřipomínala. Můj život se změnil. Když jsem přišla domů ze školy, udělala jsem si jen ty nejpotřebnější úkoly, připravila se na další den a šla ven. Procházela jsem se parkem, městem. Vždy mě doprovázela má krabička cigaret, říkala jsem jim nejlepší přítelkyně. Uklidnily mě, potěšily a nikdy nezradily. Nechci je srovnávat s Lionelkou, to ne ale ony byly při mně stále a všude, v nich jsem hledala útěchu, ale jen do doby než jsem se seznámila s Viliamem.


Viliam, vysoký, hnědooký, tmavovlasý sportovec. Potkala jsem jej v obchoďáku, upadla mi peněženka a on mi ji mile podal. Dali jsme se do řeči a slovo dalo slovo a hned jsme měli domluvenou schůzku. Zjistila jsem, že se do našeho města nedávno přistěhoval s matkou a sestrou. Jeho táta s nimi nežije už několik let a prý mu už ani nechybí, říkal, že ho bil. Viliam byl tak sladký a milý, ale viděla jsem na jeho tváři, že jej něco trápí. Má povaha mi nedala a já se musela zeptat:" Viliame, Tebe něco trápí?" Nejdříve kroutil hlavou, že ne, ale já mu nevěřila. Po chvíli mi řekl:"Brigitko, naše rodina není šťastnou rodinou. Má matka pracuje od rána do večera a na mě se sestrou vzpomene jen občas. Já se o sebe postarám, mám práci, budu mít i vlastní byt, ale co má sestra? Je ji teprve sedmnáct, brala drogy a cigarety nepustila z ruky." V tom jsem se zarazila a vzpomínala na svou nedávnou vášeň - cigarety. Nic jsem Viliamovi neřekla, bála jsme se, že bych v jeho očích klesla až na samé dno. Čas s Viliamem, byl tak krátký, přála bych si, aby byl se mnou stále a neopustil mě ani na vteřinku. Vím, znali jsme se jen pár hodin, ale to stačilo, aby se mi zalíbil. Možná jsem se ve svém životě podruhé zamilovala.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alenka Alenka | Web | 11. března 2009 v 12:57 | Reagovat

Krásně napsané :)

2 Colette Colette | Web | 11. března 2009 v 22:37 | Reagovat

Nádherně napsané..Opravdu :)

3 *lil-b* - I love your blog *lil-b* - I love your blog | Web | 13. března 2009 v 17:35 | Reagovat

Nenacházím slov.. Krása :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.